Milouš

Dorinka a kouzelný dědeček...

Dorinka byla krásná kočičí dáma s velkýma tygříma očima, která ale zrovna teď neměla moc hezký život. Žila venku už delší dobu, ale měla svou dvounohou přítelkyni, jenže ta za ní přestala chodit a Dorinka nevěděla proč. Měla i pár koťátek a její lidská přítelkyně se vždycky postarala o to, aby její děti, hned jak odrostly, dostaly nějaký hezký domov.

Dorinka byla na svá koťátka náležitě pyšná. Naučila je vždy spoustu věcí a měla je moc hezky vychované. Jen jednou, zcela nedávno. Její synáček měl spoustu energie a byl to děsný neposeda. Často se stalo, že Dorinku ani neposlechl. Ta musela vždycky zasáhnout a svého chlapečka usměrnit, ale jednou se jí to nepodařilo. Chlapeček vyběhl na silnici, když dováděl se svými sourozenci a vůbec neposlouchal Dorinčino volání. To se mu stalo osudným. Přehlédl auto, které zrovna jelo kolem. Dorinka ho dlouho oplakávala a dokonce i její kamarádka. Ale v kočičím nebíčku je prý moc hezky, tak byla přesvědčená, že tam na ní její chlapeček zatím hezky čeká a hraje si s ostatními kočičkami.

Venku zrovna mrzlo, až praštělo, a Dorinka se neměla kam schovat. Každou zimu jí a jejím dětem zajistila její lidská kamarádka nějaký úkryt, ale tentokrát bylo vše jinak. Dvounožci chodili kolem a nikdo si jí ani nevšiml. Jednou se dokonce dovolávala u jedné paní jídla, ale ta dělala, že ji neslyší. A lidská kamarádka nikde. Dorinka byla hladová, promrzlá a nešťastná. Ale nevzdávala to. Zkoušela si najít nějaký úkryt. Najednou byla přesvědčená, že v jednom domku opravdu úkryt našla. Ale mohla se tu schovávat jen jeden den. Pak ji našli a vyhodili.

Dorinka chodila v mrazu a prosila dvounožce alespoň o jídlo. Ale nikdo jí žádné nedal. Zoufale se ohlédla kolem sebe a přemýšlela, co bude dělat. Pak si vzpomněla na slova své maminky, která jí o kočičím nebíčku jednou vyprávěla. To když jim tam odešel tatínek. Vyprávěla, jak je to tam hezké a žádná kočička tam nestrádá. Mají stále co jíst a také teplo a měkké pelíšky. S touto představou se Dorinka najednou rozhodla, že přesně tam chce jít. Za svým chlapečkem. Maminka také vyprávěla, že každá kočička, když prostě chce, tak může přesně na takové místo odejít. Dorinka byla rozhodnutá.

Rozhlédla se kolem a přemýšlela, kam se schová, aby měla na svůj odchod klid. Najednou spatřila nízký smrček, pod kterým bylo jen trochu sněhu. Přebrodila se tedy sněhovou nadílkou a schovala se pod stromek. Lehla si a moc si přála odejít. Při tom usnula.

Najednou uviděla světlo. Krásné a teplé světlo. Vůbec jí nebyla zima a tma byla také pryč. Dorinka byla v jiném světě. „Takhle to tedy vypadá? To je ale krása,“ pomyslela si. Už chtěla jít za tím krásným světlem, když tu najednou byla zase ta tma a zima. Ucítila na kožíšku něčí ruku. Škubla s sebou, protože se lekla, ale neměla už sílu vstát.

„Copak tady děláš? Vždyť tu zmrzneš! Pojď, musíme tě zahřát,“ uslyšela čísi slova. Za pár okamžiků ji držely něčí ruce a strkaly Dorinku do rozepnutého kabátu. Zvedla hlavičku a uviděla člověka. Byl to starý pán a měl vousy. Dorinka znala z maminčina vyprávění i to, že existují kouzelní dědečkové, možná to tedy byl on. Tak si zkusila něco přát. „Chtěla bych najíst a do nějakého teplého pelíšku.“

Tohle si pomyslela a položila hlavičku kouzelnému dědečkovi do kabátu. Už neměla sílu ani hlavičku zvedat. Někam se nesla. Jindy by chtěla utéct, ale teď jí bylo všechno jedno. Za krátko se ocitla v teplém bytě. Kouzelný dědeček ji položil na měkkou pohovku a přikryl dekou. Splnilo se jí první přání. Cítila, jak jí přibývají síly a dokonce mohla za chvilku i hlavičku zvednout. Pak jí přímo k hlavičce, aby nikam nemusela, položil dědeček i mističku s jídlem. Byla plná masa! A Dorince se splnilo i druhé přání. Jenže Dorinka věděla i to, že může mít přání tři. Tak si tedy ještě přála, aby mohla u kouzelného dědečka zůstat napořád.

Dorince se splnilo i třetí přání. Kouzelný dědeček Dorince dal nový domov. Byla moc šťastná, že svého kouzelného dědečka potkala. A věděla, že maminka má vždycky pravdu. Nelhala jí. Dědeček jí její přání opravdu splnil. A věděla i to, že se má v kočičím nebíčku její synáček moc dobře a že se s ním jednou opravdu uvidí. Jen teď chtěla moc poděkovat svému dědečkovi. A děkovala každý den. Vyskočila mu na klín a vždycky mu zavrněla, jak moc ho má ráda a jak moc je šťastná. A když se dědeček necítil dobře, dávala mu sílu a chlácholila ho, aby nebyl smutný.

Jenže Dorinka se nikdy nedozvěděla, že vlastně splnila přání ona. Dědeček si totiž moc přál kamaráda už delší dobu. A Dorinka byla skvělý kamarád! Dědeček byl moc šťastný, že má tak skvělou společnici, co ho chodí vítat pokaždé, když přišel domů. Cítil se teď mnohem šťastnější a spokojenější. Stejně jako Dorinka.